OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
To, že k nám do Košíc v prvý decembrový deň naozaj zavítali CRIPPLED BLACK PHOENIX, ktorí sa vrámci svojho aktuálneho turné koncentrujú na onakvejšie metropoly, bolo pre mňa veľkým prekvapením i malým sviatkom. Húfna návšteva už pri pohľade na počet predaných lístkov v predpredaji sa nekonala, aj keď z pohľadu subjektívneho návštevníka to bolo skôr plus.
Sála v Košickom kulturparku bola napriek tomu dostatočne plná, aby sa dostalo kapele zaslúženej podpory. Už na plagáte bola prezentovaná ako hrajúca blues rock, alternatívu, post-rock a podobné žánre, o ktorých znalci tvorby už vedia. Briti patria aj k mojim obľúbencom a čakal som ich skôr v melancholicko zasnenej polohe, aká prevláda na ich štúdiovkách.
Už pódiový (orange) aparát čítajúci štyri gitary, dvoje klávesy a bicie sľuboval masívny hudobný zážitok, no prvý akord "Rise Up And Fight" kedy sa všetci sympatickí členovia do svojich nástrojov opreli, ma úplne ohromil. Za podobne monumentálny zvuk by sa nemusela hanbiť žiadna black/death metalová sypačka. Tak silne fyzického prežívania hudby sa človek nedočká často a musím podotknúť, že to nešlo na úkor čitateľnosti. Každá skladba tak dostala úplne iný a temnejší rozmer, než aký poznáme z albumového prevedenia. Zvuková štylizácia a živelné nasadenie hudobníkov sa približovali najviac aktuálnemu EP "New Dark Age", ktorý Justin Greaves príhodne škatuľkuje ako dark-rock.
CRIPPLED BLACK PHOENIX sa teda nesústredili na poetiku a inštrumentálne ekvilibristiky, ale nasypali svoje skladby do publika s maximálnou razanciou, čo mne ako vyznávačovi tvrdších žánrov plne vyhovovalo. Z počtu metalových tričiek v publiku by som súdil, že som v tomto smere nebol sám. Časový priestor vyše dvoch hodín bol pre koncert viac než veľkorysý a tak sme si mohli s kapelou prežiť temer všetko dôležité z pestrej diskografie.
V superlatívoch by som takto mohol hodnotiť obe časti "No" s hosťujúcou Belindou Kordic, masaker v podobe "Black Light Generator", ktorá je už na albume poriadne ostrá a živé prevedenie to ešte znásobilo. Zo starších vecí odznela emóciami nabitá "Human Nature Dictates The Downfall of Humans", ktorá je v dnešnej dobe rovnako aktuálna ako temný manifest "New Dark Age", ktorý sa mi zaryl do pamäte asi najviac. Z vydareného EP "I, Vigilante" sme sa dočkali trojlístka "Troublemaker", hitu "We Forgotten Who We Are" a "Fantastic Justice" s krásnym klavírnym motívom.
Záver koncertu patril metalovému prevedeniu "Burnt Reynolds" aj s pokusom o spev publika a prídavok v podobe "Maniac Beast", kde celý koncert vygradoval Justin Greaves tým, že vbehol s gitarou do publika. Bola to energetická bodka za vystúpením, od ktorého som také niečo nečakal.
Iste by sa dali nájsť nejaké výhrady, kedy zvuková hradba stierala drobné ornamenty, ktorými je tvorba kapely bohato zdobená, ale toto ostré živé prevedenie im podľa mňa neskutočne sedí a dodalo mi množstvo energie do ďalších dní i zážitok, ktorý dlho pretrvá. Ak uvidíte CRIPPLED BLACK PHOENIX niekde vo vašom okolí, určite šancu vidieť ich naživo nepremárnite.
Foto: Déé X Géé
Ellengaest (2020)
Great Escape (2018)
Destroy Freak Valley (Live) (2017)
Bronze (2016)
White Light Generator (2014)
Poznan 2011 A.D. (live) (2012)
No Sadness Or Farewell (EP) (2012)
(Mankind) The Crafty Ape (2012)
I, Vigilante (EP) (2010)
The Resurrectionists / Nightraider (2009)
200 Tons Of Bad Luck (2009)
A Love Of Shared Disasters (2006)
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.